Get Well Vincent
Vincent Haskovec – první český jezdec, který po zlaté éře československého motocyklového sportu z šedesátých let dvacátého století, důstojně navázal na fantastické výsledky pilotů, kterými byli František Šťastný, Gustav Havel a mnoho a mnoho dalších.
Vincent svými výsledky udělal doslova díru do světa a ještě před příchodem nové generace závodníků v čele s Jardou Hulešem, světu dokázal, že silniční motocyklové závody mají u nás obrovskou tradici a popularitu.
Spousta lidí je právem hrdá, že jezdce formátu Vincenta Haskovce měla možnost vidět na vlastní oči při závodech mistrovství republiky a zejména na kultovní trati – na legendárních Hořických Zatáčkách, kde zanechal nesmazatelnou stopu.
Vincent říká :
„Ahoj všem příznivcům hořických Zatáček, díky moc za to, že tam udržujete tradiční závody, které se mnou opravdu nezapomenutelně otřásly.
Bohužel poslední ročníky jsem sledoval tiše z povzdálí a radoval se z vašeho úspěchu a účasti mnoha jezdců.
Takže moc vám všem gratuluju, good job!!
Vždycky jsem měl pocit, že tam na mě čekají rozdaný karty na stole.... prostě nedohraný, takže jestli někdy budu schopnej závodit, tak bych rád věděl, že mě v Hořicích rezervujete místo na startovním rošťáku :-))
V roce 2000 jsem se poprvé zúčastnil Macau GP, kde taky startovala většina profíků z klasické britské a irské silnice! Nám bylo řečeno, že jsme "USA team". Jeďte v klídečku, jsme tu na dovolený. Ale to nevěděli, že tam mají crazy czechera.... Manager mě neznal osobně, jenom přes některé lidi, dostal jsem se tam úplně náhodou. Stal jsem jezdcem South California Championship ve třídě Supersport 750 pro rok 1999 a snažil jsem se dostat do AMA na rok 2000, no a support team Yamahy měl zájem .
Ten samej team se každoročně zúčastňoval tohodle podniku, kde všechno bylo placený plus 7 noci 8 dni v Pattaya Beach Resort Thailand ... Proto všichni rádi jeli, velké párty, GO-GO holky a tak.
Ale jejich jezdec se zranil a já jsem měl být stejně od Nového roku jejich členem, tak mě to nabídli a já samo neváhal ... Trochu jsem se klepal, ale nechtěl jsem to prošvihnout :-))
Všechno proběhlo OK a já se ocitl na R1 superbike (bad ass crazy horsepower), kterou jsem nikdy před tím neslyšel ani natočenou (zvyklej na supersport 750 asi o 80 koní míň), na přírodním okruhu v Číně ..(naposledy jsem seděl na superbiku u nás na kawasaki grycetiho a to byla 750 v nějakým 95). Tak jsem vzpomínal na moje „hořím 300 ZGH“ a chtěl jsem opravdu zajet pro mě, pro Čechy (jako první a pravděpodobně poslední účastník) a pro můj nový team, abych dostal dobrý kontrakt.
Byl to zážitek a nejenom pro mě, když po každým tréninku jsem zrychloval o pár sekund na kolo. Smůla, že byly jenom tři, ale stejně to stačilo na první desítku a to byl mezi těma maniakama, který to tam znali super úspěch!
No a pak přišel závod. Zase celej napumpovanej, ale mechanik mě říká, že je to v prdeli, že chčije simering na pravý šavli a není čas nebo vercajk ho vyměnit, možná ho ani neměl, tak končíme, ale já tlačil, tak to probrali s managerem a pak říká: „Dobře, přitvrdíme tu levou a ve warm-up to vyzkoušíš a uvidíme“.
Kvůli pořadateli jsem musel aspoň začít závod, jinak by měl tým problém na přes rok.. No to víte, já .. Po pár kolech jsem začal tahat a do posledního kola sem jel devátý a osmýho továrního jezdce Hondy Sean Emmetha jsem měl na dostřel!! On v té době byl přední jezdec BSB, takže jsem ho chtěl udělat a co se mě stalo... Ve vracáku, kde dobržďuješ na jedničku to samozřejmě předek už nepobral a já jsem vyklidil tu jejich slámu a vodní polštář, kterej se protrhl, takže voda chcala všude.
Bylo to poslední kolo jinak by to museli zastavit, měl jsem štěstí - nejpomalejší místo toho dost rychlého okruhu. Dobrá jízda, ale žádnej výsledek a přesto jsem dostal v tom týdnu potom, několik nabídek na North West 200 a Ulster GP od týmů, který se účastní i Tourist Trophy Isle of Man. Takže jsem asi překvapil a dostal pozvání (osobni) na příští rok a nerozhodovalo pro koho pojedu! Samozřejmě jsem se tam skamarádil i s jezdeckou špičkou té doby. Big Dave Jefferies byl super kluk, vždycky vysmátej, bohužel v roce 2003 zahynul na ostrově. Dodnes je můj dobrý kámoš John McGuinness, super střelec na příroďákach, který jako jeden z těch ostrovních bláznů přijel do Daytony 2005 a upřímně se radoval z mého vítězství.
Chtěl jsem je všechny pozvat do Hořic a vždycky jsem o tom s nimi mluvil na mých setkáních v Macau. Největší problém ale pro ně byl termín těsně před TT IoM. Vždycky jsem myslel, že později to s nimi znovu proberu. No víte jak to je později – později, protože ani já jsem tam nemohl jet, tak jsem nespěchal, ale byl to vždycky můj plán, za to, co jsem tam každým rokem prožil a stál nervů pořadatelům i divákům i tomu jednomu přihlížejícímu klukovi, tak tam za to jednou přivezu s sebou elitu světa a uděláme super závodní víkend !
Mimochodem, do toho týmu jsem se nakonec nedostal, nabrali Aarona Goberta jako mladíčka, protože jeho brácha Tony jel pro fabriku a chtěli mu vyhovět, teď jsem s nima kámoš, tak mě to Tony později vyklopil ..
No já .. plácal jsem se další rok po Západě a sklízel poháry pro malý dealerský týmy, než jsem konečně prorazil do velkého světa továrního týmu.
Připomněl jsem si svoje úplný začátky - jeden z úplně prvních závodů přeboru v Mostě. Nemůžu se dopočítat roku (87-88?), kde jsem se svezl na ex-Boudíkově TZ 250 půjčené od Pavla Kopala (kterej si stoupl před pár lety před rychlík ...), já jsem v té době jezdil na Jawě21 a vzhlížel k mustangu jako k modle a měl závod v rukávu na 125 MTX, vzduchem chlazený číze, která se po třech kolech přidřela, takže z dvanácti koní jich zůstalo osm, možná míň. Teď bych zas mohl použít, že jsem nechtěl žít hahaha ... úplně jsem na ty hlášky zapomněl!
Ale ten závod vyhrál Bohouš Staša a já dojel rok za ním po šesti nebo co kolech na druhém fleku.. a potom hned MR. Můj první a poslední závod na 250, ale byl to zážitek! To mě dostalo na zbytek života ... Z těch pařezů, když jsem si sedl na tu Yamahu, tak jsem byl v jiným světě, měla na víc než já! Ten průběh tý síly, pravej zabijáckej dvoutakt. Za to, když jsem si sedl zpátky na metla (pozn. MTX), kterýho jsem měl půjčenýho od ústeckýho klubu Česká Brána (ti chlapi tam mě taky hodně fandili), tak jsem vůbec nehledal brzdy :-)
V té době už stejně všichni měli vodníky, takže jsem to zabalil.. A začala moje další kapitola, jak se dostat k love protože ruce svrběli a za těch pár kol, co jsem udělal ve Vranovcích (ZUPA 50 půjčená od bratrance, který měl novýho Kreidlera od J.Šafránka) a na MTX v Mostě, Brně, Letohradu a Kolíně (tam byl taky nějakej trojúhelník, ne?), tak jsem měl dost příznivců, kteří do mě pumpovali, jakej že nejsem talent a to se dobře poslouchalo. Takže ze skoků a vůbec všech typů lyžování, kde jsem měl kamarády a dělalo se to bez velký podpory, se všechno stočilo na silnici, vůni benzínu a kouzlo rychlosti za řidítky.
Dneska to je dvacet let a já jsem prožil vytoužený sen z mládí, kdy jsem chtěl jen rychle jezdit, nikdy nezapomenu na závody v Hořicích, kdy mě táta jako kluka přivedl ke Křížku, mamka ze ségrama zůstali v Kudrnáčovce a pak říká : „Počkej až přiletěj ..“ A opravdu, po startu všichni pohromadě od Bareše nahoru do kopce a naslepo do lesa, nemohl jsem ani dýchat jak to vzrůšo rychlosti bylo cítit...
V roce 2004 to pro mě vyvrcholilo. Měl jsem 24 smluvních víkendů a pár wild card. V té době jsem byl od čtvrtka do neděle na trati, takže přilítáš ve středu a odlítáš v pondělí a do toho 6 dvoudenních testů, to bylo nabytý, ale já se rád rozdělil o mé pocity, takže mě inženýři rádi používali na testování. To byl rok, kdy Michelin chtěl prorazit do Ameriky a konkurovat spolu s Ducati, která postavila ofigo factory team. Já jsem měl být dvojka s polu s Ericem Bostromem, protože po mém prvním velmi napínavém AMA vítězství v roce 2003, mě ty lidi hodně věřili. Eric Bostrom byl jedinej, kdo v té době někdy porazil Mladina na kawě 800cc a dostal pochopitelně job, já jsem se tedy do SBK nikdy v AMA Championship nedostal...
Rozhodnutí jet jenom s jedním týmovým jezdcem mě vyřadilo do doby, než mě můj manager sehnal místo u Suzuki v support týmu pro Superstock a Formula Extreme, který byl taky smluvně vázán do toho Michelinu. Narvali do toho velký bankovky a mysleli to dost vážně. Díky tomu jsem poznal Nicolase Gougerta a všechny top lidi z factory. Dva inženýři se přestěhovali sem a já s mými týmovými kolegy, Steve Rappem a Ericem Bostromem, jsme strávili hodně času na jejich zkušební trati v Jižní Karolíně. Bylo to fantastický. Po létech, když jsem si myslel, že už toho vím dost, jsem se zase začal učit a opravdu mě otevřeli oči, co se týče technologie pneumatik.
Poznal jsem dream racers, kterým byli Bohouš Staša senior, Kenny Roberts, Scoot Russell, Eddie Lawson, nebo třeba Mick Doohan. Kevin Schwantz mě dělal poradce a taky Wayne Rainey, se kterým jsem se seznámil až v nemocnici po mém úrazu v roce 2005. Když jsem četl jeho knížku v roce 2002, tak jsem si vybavoval jeho pád v Misanu (1993), který jsem viděl v TV. V době, kdy se u nás (pozn. V ČR) probouzely SBK, tak byla startovka docela nabitá a byl k dispozici i dost dobrej materiál, jak to zhodnotil i Liedl, když přijel uspokojit českýho sponzora na naši půdu.
Nevypadalo to jako nic vážnýho, ale bylo .... Ten můj pád mám taky na DVD, protože se mě to stalo při závodě, takže ze Speed TV mě to poslali z live přenosu a bylo tam všechno vidět, ale na záznam to na žádost Suzuki vystřihli, aby nestrašily mamky mladejch závodníků.
Za pár metrů to budou čtyři roky a já chodím denně na terapie .. nechci takhle žít !! Ale teď to myslím vážně :-)), takže sleduji co se děje na pár místech po světě za výzkum, taky Wing for Live Hainze Kinigadnera a Red Bull tlačí a snaží se najít nějaký peníze a pomoci výzkumu na oživeni buněk, takže ještě nevím co přesně, ale určitě podstoupím nějaký experiment.
Stejně tak mě ohromila zpráva o Jardovi Hulešovi, když jsem se to dozvěděl, tak mě to posadilo na prdel, když jsem byl jezdit na crossech s pár známýma a mezi nimi byl i jeho sponzor.
Často vzpomínám na celou Československou silnici bylo to fajn.“
Vincent
VIDEO - Vincent Haskovec AMA superbike