300 Zatáček

Hořické Zatáčky, jak začít? Tahle trať je pro mnohé opravdu srdeční záležitostí, pro mě to platí dvojnásob. Raději ani nebudu psát, kolikrát jsem už na závodech v Hořicích byl, ale pamatuju toho docela dost. Letošní ročník byl pro mě ale úplně jiný, byl jsem jejich přímým účastníkem, takže jsem celý ten cirkus vnímal úplně jinak, než všechny ty předchozí ročníky.

Ale popořadě. Depo se začínalo plnit už od začátku týdne, tak jsem nic nechtěl ponechat náhodě a racing tent jsem na určeném místě postavil už ve středu. Třešňovka byla v tu chvíli poloprázdná, ale přece jen tam byl, dá se říci, že můj tradiční soused Petridas, takže mi se stavěním opět pomohl. Musím říct, že už jsme se docela sehráli. Náhoda tomu chtěla, ale letos jsme prozatím kempovali vždycky vedle sebe, aniž bychom se na tom dopředu domlouvali. V pátek jsem navezl techniku a tím definitivně pro mě začal 55. ročník hořických Zatáček.

V pátek mi z Finska dorazil Tuukka, který letos nestartoval, prže má doma moto2, ale zatím pořád jen v krabicích. S Tuukkou jsme objeli dvě kola, aby mi poradil, co a jak mám kde jet. Rady to byly dobré, bodejť ne, Tuukka byl v té době stále držitelem traťového rekordu třídy twin.

Pohled do startovní listiny byl taky zajímavý. Hlavně teda co se počtu přihlášených jezdců týkalo. Z přihlášených 45 pilotů se na start závodu mohlo postavit 36 nejrychlejších.

Trochu panovaly obavy z počasí, ale to vlastně celý týden, protože předpověď rosniček neslibovala zrovna nic moc pěkného, nakonec to ale všechno naštěstí bylo úplně jinak. I když ranní sobotní pohled na oblohu byl všelijaký.  K prvnímu tréninku jsme vyrazili krátce před jedenáctou, za mě teda dobrý. Všechno probíhalo hladce, ze své jízdy jsem měl fakt dobrej pocit. Při pohledu do výsledkové listiny jsem si pak říkal, že by to nemuselo být tak špatný, dvanáct jezdců za mnou, to jsem fakt nečekal, navíc jsem měl minimální časový odstup na dalších pět kluků, co byli přede mnou.

Před druhým tréninkem nás pořadatelé nechali vyhnít asi ¾ hodiny na seřadišti před výjezdem z depa. Studený gumy znamenaly, že se muselo začít zvolna, přece jenom jsem neměl zájem, abych někde hodil tlamu. Bohužel ve druhém tréninku se na motorce  projevil technický problém, ta potvora si z ničeho nic prostě řekla, že ne a chcípla. Naštěstí jsem motor opět natočil, tak jsem druhý půlhodinový trenál mohl dokončit. Oproti prvnímu tréninku jsem si trochu vylepšil čas, ale ne o tolik, kolik jsem si představoval. Přece jenom vlažnější začátek (důvody jsem psal) a pak technický problém se podepsaly na tom, že jsem se asi nedokázal víc rozehřát. Nakonec ale spokojenost byla, v součtu obou tréninků to pro mě znamenalo, že se v neděli postavím na startovní rošt.

Večerní pivko bylo teda zasloužený. Trochu jsme se pohrabali v motorce, takže vyhlídky byly celkem optimistické. Tomu nahrál i ranní pohled směrem k obloze. To asi čekal fakt málo kdo, že se tak krásně vyčasí.

Na startovní rošt mě doprovodil můj umbrella boy, tak jsem se tam aspoň nebál J. Po warm up se opět seřadit na rošt, červený světla, zhasnuto a jde se na věc. Po startu byla na Cikánce tradiční a očekávaná tlačenice, vše ale šlo jak po másle. Pár lidí jsem nechal za sebou a jel ve skupině s ostatními, co na tom byli časově jako já nebo o malinko lépe. Sem si tak říkal, že by to mohlo bejt fakt dobrý. No jo, ale dlouho to nevydrželo. Ve druhým kole na výjezdu z Dachovský spojky vidím binec na silnici, někdo tam byl asi trochu širší na výjezdu, že? J červená vlajka a zastavený závod, alegorické vozidlo dotáhlo svoji výzdobu přes půl okruhu až k zatáčce na Jabloňáku.

Tak znova na rošt, naštěstí se startovní procedura moc neprotahovala, takže jsme šli poměrně rychle zase na věc. Druhý start jsem měl o něco horší, ale pořád to bylo dobrý. No jenže to druhý kolo mi asi nebylo přáno. Na výjezdu u Koruny si kousek přede mnou lehnul Milan Sedláček a zkomplikoval mi život. Nestačil jsem se vyhnout, no ono to ani moc nešlo, Milan mi ležel přímo před motorkou, takže brzdy až do zastavení, zase nastartovat najít tam jedničku a znovu zpátky. Soupeře jsem měl ale už asi někde před Jabloňákem, ta díra už byla velká. Ve třetím a čtvrtém kole si suzina zase postavila hlavu, takže další ztráta. Nakonec z toho byla taková spanilá jízda na krásném posledním místě. Ani jsem pak neměl moc náladu se nějak déle zdržet na Vodojemu na tradiční pozávodní show.

Teď s odstupem času své vystoupení ale nevnímám nijak tragicky, no nic, prostě to dopadlo, jak dopadlo, víkend jsem si ale užil a taky jsem si splnil to, co jsem vždycky chtěl – závodit na široko daleko nejkrásnější trati.

Po závodech odjela motorka na léčení, závadu jsme nakonec objevili (taková prkotina…), takže od příště už by mě neměla nechat ve štychu a bude fungovat na 100%. Když mluvím o příště, tak příští závody, na které se chystám, jsou Kopčany a hned týden na to Hradec Králové.

O tom ale zase příště…

Poděkování mému osobnímu manažerovi, Tuukkovi, pořadatelům, fotografům, všem, kteří mě navštívili i těm, kteří mi fandili. Díky moc.